Pascal, BIaise (1623-1662) Francouzský matematik, fysik a náboženský filosof. Získal věhlas svým vědeckým a matematickým dílem. Tento směr však opustil a ve svých třiceti jedna letech vstoupil do jansenitského kláštera v Port-Royal. Mezi jeho rozmanitými spisy jsou pro filosofii a politickou teorii nejvýznamnější posmrtně vydané My.šlenky (Pensées, 1670), nedokončená, avšak rétoricky silná řada aforistických úvah na téma "náboženských dÚkazÚ".
Pascal se snažil obhájit náboženskou víru v době, kdy z ní oživený filosofický atheismus a popularizovaná věda, jež odkrývala nekonečný vesmír ovládaný čistě mechanickou kauzalitou bez Boha, učinily terč svých útokÍ1. Jeho zpllsobem obhajoby bylo vzít tento obraz vesmíru vážně a ukázat následnou nesmyslnost života člověka zbaveného víry. Pascal odmítá teleologické dÚkazy Boží existence a k vyvrácení nadějí filosofÚ, že objeví smysl existence a nejvyšší lidské dobro prostřednictvím rozumu, používá obraz nekonečného vesmíru. Právě nepřítomnost Boha ve viditelném vesmíru nutí člověka, trápeného nesmyslností vlastní existence, aby Jej hledal.
Pascal se řídí příkladem MONTAIGNOVÝM, když bagatelizuje lidskou spravedlnost, jež se zakládá pouze na zvyku a předsudku. Vlády a zákony nemáme poslouchat proto, že jsou spravedlivé, ale jedině proto, že jsou nutné, aby zabránily nejvyššímu pozemskému zlu - občanské válce. Vlády neumí plodit lidskou ctnost a dokonalost; jsou tu pouze k tomu, aby zmírňovaly konflikty mezi lidmi, jejichž přirozeností je nenávidět své bližní. Ze skutečnosti naší smrtelnosti vychází radikální oddělenost jedinců, která je překážkou opravdové lidské komunity.
Podobně jako Montaigne se i Pascal vysmívá vážnosti, s níž lidé jdou za takovými cíli, jako je sláva, vědomosti a moc, v nichž spatřuje jen pokusy "zabavit se" a odvrátit se od pomíjivé a bezesmyslné povahy naší existence. Na rozdíl od Montaigna ovšem popírá, že se člověk může spokojit s chápáním světa, v němž není žádný vyšší záměr než potěšení a rozptýlení. To, že si člověk uvědomí bezesmyslnost pozemského života, jej nutí "vsadit" na to, že Bůh existuje, i přes nemožnost dokázat toto přesvědčení, a žít jako křesťan s nadějí na spásu.
Pascal je snad prvním myslitelem, který si plně uvědomil kont1iktní a problematické důsledky moderního vědeckého světového názoru pro smysl lidského života. Jeho pocit absurdní disproporce mezi neomezenými požadavky, jež vznáší lidská duše na vesmír, a neschopností nekonečného a smyslu zbaveného vesmíru, který byl odhalen rozumem, tyto požadavky uspokojit, se znovu objevuje v nihilistickém a existencialistickém hnutí v devatenáctém a dvacátém století. Tentokrát však bez Pascalovy naděje, že tuto disproporci lze překonat vírou (viz EXISTENCIALISMUS). DLS

odkazy
Pascal, B.: Myšlenky, přel. A. Uhlíř. Praha: Jan Laichter,1937.
literatura
LOwith, K.: Man oetween infinities. V: Nuture, History, und Existenciulism. Evanston, III.: Northwestern University Press, 1966.
Mesnard, J.: Puscul: His Lite und Works. New York: Philosophical Library, 1952.